Dva Divoši

Nevím, zda mohu prozradit jak to bylo... ale udělám to, neb mě Milda s potměšilým výrazem právě sděluje, že mám napsat ještě i zápis z této akce, tak se mu za to aspoň trochu pomstím...

Tak jak to bylo doopravdy...?!

Již několik dní trápila jisteného nejmenovaného eMa noční můra - jak v klidu shlédnou utkání svého oblíbeného fotbalového teamu v televisi, když právě v době tohoto matche má býti jako vedoucí na schůzce svého - neméně oblíbeného klubu. Po delším dumání konečně dostal nápad: Zabavím klub tak napínavou hrou, že na mě v zápalu pro ni všichni zapomenou, zabloudí v uličkách a podobně. Opojeni dobrodružným hledáním stráví členové klubu celou schůzku pátráními, a já se zatím nenápadně vytratím k té bedýnce.

Snažil se, vymýšlel a hodiny se mořil, psal celé odpoledne, druhý den pak předvečer hry celý strávil průzkumem terénu v uličkách, psaním nápisů a vzkazů. Zemdlen uléhal - odměna bude sladká...!

"Každý schopný muž se chystá na daleký sever. Vydejte se taky! Stáváme se současníky Jacka Londona. Velká hra začíná!"

... tak těmito slovy se počal v říjnu roku 1994 odvíjet řetěz událostí a příběhů se společným jmenovatelem - celoroční třídílnou hrou na motivy aljašských povídek Jacka Londona - Zlatou horečkou. A když hra celoroční, je samozřejmé, že se závěrečná část bude odbývat na letním táboře! Této nejzajímavější části, honby za zlatem, předcházelo vydělávání peněz na výzbroj, potraviny a cestu, kterou bylo nutno podniknout z mexických přístavů na sever Ameriky a z pobřeží se dostat přes Chilcoot a po Yukonu až nahoru na Aljašku do Dawsonu.

Minulý rok náš zálesák bloudil po lesích na kanadsko-americkém pomezí hledajíc své vysněné Bobří jezero a pro tentokrát se vydal k jižním sousedům - po Dakotské řece. Jak už jsem předeslal v minulém čísle, zúčastnili jsme se této soutěže pořádané Bobří stopou a vedli jsme si v základní teoretické části natolik úspěšně, že jsme mohli opustit rodnou hroudu a vydat se na zálesácký tábor! Ten se konal samozřejmě opět na tábořišti u rybníka Kuchyň v blízkosti obce Pikárec. A nebyl jeden, tábory byly hned tři - pro zájemce, pro výherce z řad stopařů a pro nejúspěšnější kluby. Nám náležel poslední turnus konaný ve dnech 5. - 13. srpna 1995. A těchto několik dní jsme měli strávit v přátelské atmosféře po boku vedení (Sharpa, Jestřába, Hurvajze, Věry a Cooka) a nám známých klubů Hochů lesní moudrosti (tj. Luňáka, Bizona a Vydry), Vyder (Markéty a Lidky) a Dimetrodonu (Myšáka a Střípka). Ovšem nechaly se tu poznat i nové tváře, a to holky ze Zlína z klubu Modré jiskry (Lucka, Soňa). Dívčí kvinteto - družinu Mauritius - doplňovala Irena z Komni z tamějšího klubu s více než podivným názvem Tábor Zelené příšery. Do nízkého počtu patnácti táborníků chybí už jen výčet členů naší družiny Dos Bosque hombre (čti: doš bosky ombre): Stegi, Vláďa, Orlík, Etien a já, Milan.

Tak pro začátek tu mám několik slov na vysvětlenou. Předně - dneska měla být Zahajovačka. Už jsem si zvykl, ono to tak u Divochů chodí, že Zahajovačky nemají silnou účast, ale přeci jenom mě překvapilo, když jsem tu byl sám. A to se o Zahajovačce ví už od tábora Bobří stopy, pokud na to ovšem nikdo nezapomněl. A tak, když jsem přišel a nikdo tu nebyl, vyrazili jsme do města s Jestřábem. Dnes se totiž konají oslavy úspěšného bránění Brna před švédskými vojsky. Přestože jsem tedy nazval tuto sobotu Švédskou, patřila především a hlavně oslavám našeho milovaného Brna.

Hlavní program se má odbývat na Zelňáku a Svoboďáku. Na prvně jmenovaném náměstí jsme natrefili na masu lidí, z níž čouhalo Dlouhé bidlo občansky zvané Miloš Vraspír. Byl tu i s manželkou a synkem v jedenácti letech úspěšně se dotahujícímu na výšku svých rodičů. Potkali jsme je potom ještě jednou po obchůzce na Svoboďák, kde program bohužel skončil, a návštěvě antikvariátu, který Jestřáb vyraboval od Robinsona a dalších dávných bestsellerů.

Jelikož tato akce napadla mě, asi mi nezbyde nic jiného, než z ní také pořídit zápis...

Jak k tomu vlastně došlo? Ten, kdo mě zná víc a dýl, zná i mou slabost pro jisté věci z minulosti, zvláště pak stará povolání, řemesla našich předků, dovednosti, které se mnohdy už ztrácejí v prachu zapomnění.

Ne vše staré je špatné a skoro vždy se to dnes může zdát romantické. A tak ve mě postupem doby vyrostl obdiv  ke starým parním mašinkám - lokomotivám a vláčkům, za nimiž jsem se po zarostlých úzkokolejkách vydával slovenskými pohořími (ostatně pára táhala vlaky ještě běžně při cestě na naše první skautské tábory).

Úcta k chlapské práci a dřině vorařů, kterým jsem vždycky záviděl ty divoké peřeje našich řek, ty všechny "proudy", které zmizely nenávratně v hlubinách přehrad či regulací břehů (a které jen ve zlomcích úseků, které zbyly, teď poznávám při plavbě na své kanoi), a konečně ke kdysi tolik potřebné práci mlynáře, žijícího stále v ohrožení, že mu na jaře voda vezme kus stavení, ale i ve věčném klapotu kola a šumění řeky pod okny, plné raků, pstruhů, nezbarvené odpadem z fabrik a neotrávené chemií, splavenou z polí...

A tak, jak mohu, vracím si to kouzlo i poklid starých časů. Ne, nedělám si iluze, život byl krom toho, že nebylo kam až tak tolik spěchat jako dnes, hodně tvrdý a naplněný dřinou a  pachtěním za obživou. Bylo více nemocí, nebyla televize, ale venku v přírodě se žilo zdravěji a hlavně, lidé tam měli k sobě blíž, úctu k sobě navzájem, čas promluvit si, zazpívat si, i pomoci bližnímu...

Na fotbalové hřiště jdeme ve třech. Já, Sharp a Jesťa. Ostatní bohužel zůstali doma. Na cestě se nic zvláštního nestalo. Přijdeme a vidíme tam hrát klub Strážci džungle s tou Savellskou drobotinou. Samozřejmě vyhráli. Byli jenom (nebo dokonce i jsou) jen tři a tak, když jsme se jim nabídli, přijali nás (to ještě nevěděli, co je s námi čeká).

Dneska bych asi ani nepřišel, protože mně bolí v krku, mám teplotu a jsem vůbec celý nějak nemocný - ale Vláďa má mít konečně Závod ducha i těla tady s sebou a já to slíbil - takže vyrážím směr Kopečná 31. Zatopí se a po příchodu Etiena, Stegiho, Vládi, Orlíka, Bubliny a Vítka je třetí ročník tohoto věhlasného závodu zahájen. Začíná se prvním úkolem a to jsou PIŠKVORKY. Proti sobě sedí dvojice, papír, tužky a pozor - teď - závod je odstartován. S Etienem neudělám dohromady ani osm značek a vlevo už vybíhá Orlík. No jó, soupeř Stegoš toho moc nenahraje... Zanedlouho vybíhám i já a za mnou Bublina. Ve sklepě máme hledat ČÍSLA a sečíst je. Jenže my ne a ne těch pět čísel najít - ale konečně to mám, v duchu přičtu poslední 1/4 (nemám tady totiž na rozdíl od ostatních bohužel tužku a papír!) - a za chvíli oznamuji Vláďovi výsledek 141. Správně a běžím spočítat pro změnu mříže k FONS SALUTIS. Cestou zpět potkávám Orlíka a Stegiho. MORSEOVKA je další úkol...

To jsem byl takhle zase jednou po dlouhé době nemocný a stalo se, že u nás zazvonila jakási dívenka se vzkazem od Etiena, že "se bude ve čtvrtek šestnáctého listopadu u ňákejch Divochů něco natáčet a že mám přijít!" Říkám si, co je to za nesmysl, to zas určitě jenom bude Jestřáb promítat ty svoje filmy nebo tak. Druhý den jsem byl rázně samotným Jestřábem vyveden z omylu - to děvče, Etienova spolužačka, totiž mělo pravdu. Navštíví nás Brněnská soukromá televize a bude u nás v klubovně a na Starém Brně pořizovat několik záběrů pro volné pokračování dokumentárního filmu Jestřáb od bobří řeky, tentokrát pod názvem Návraty Rychlých šípů.

Předcházela ji zjednodušená, zkrácená zkušební verze III. části hry pouze pro Divochy s nápaditým názvem "Milanova hra" aneb Za Šípáky (Divochy) do uliček brněnských aneb Jak Dlouhé Bydlo cestu ztratilo...

Hra je asi půldenní, začína se po poledni, pomůcky: zápisník, tužka, svíčka, sirky, na startu všichni dostanou kopii stejné mapy města (stačí historické jádro - hrací území). Pomůcky: tužka, zápisník, svíčka se zápalkami.

Hoj, ty štědrý večera, ty tajemný svátku...

Pátek, předvánoční večer dne 22. prosince nadešel, šestnáctá hodina udeřila a my, čili klub Dvou Divochů, se scházíme u nás v klubovně na Kopečné ulici. Budou to zde naše druhé Vánoce, celkově pak třetí, první Vánoční nadílka se uskutečnila před dvěma roky ještě v altánku na dvoře Jiráskovy 10. Postupně sem přicházejí všichni členové našeho legendárního klubu, začnu od služebně nejstarších - takže tedy já Milan, Stegi, Vládík (tohoto času náš vedoucí, velitel, šéf, boss, no škoda, že ho nikdo nebere vážně a nemá autoritu, zlé jazyky tuhle tvrdí, že se při rozhovoru s tímto vedoucím dloubal Vítek v nose, taková anarchie a nedisciplinovanost by se mi v životě nestala!!!), dále je tu Orlík, Etien, samozřejmě Bublina, Kuba a Vítek. A nesmím zapomenout na stálý inventář klubovny, našeho kamaráda Jestřába.