Dva Divoši

Tábor Bobří stopy 1995

Sobota 5. - neděle 13. srpna 1995, tábořiště u rybníka Kuchyně, Pikárec; účast Divochů: Jestřáb, Milan, Vláďa, Etien, Orlík, Stegi

Minulý rok náš zálesák bloudil po lesích na kanadsko-americkém pomezí hledajíc své vysněné Bobří jezero a pro tentokrát se vydal k jižním sousedům - po Dakotské řece. Jak už jsem předeslal v minulém čísle, zúčastnili jsme se této soutěže pořádané Bobří stopou a vedli jsme si v základní teoretické části natolik úspěšně, že jsme mohli opustit rodnou hroudu a vydat se na zálesácký tábor! Ten se konal samozřejmě opět na tábořišti u rybníka Kuchyň v blízkosti obce Pikárec. A nebyl jeden, tábory byly hned tři - pro zájemce, pro výherce z řad stopařů a pro nejúspěšnější kluby. Nám náležel poslední turnus konaný ve dnech 5. - 13. srpna 1995. A těchto několik dní jsme měli strávit v přátelské atmosféře po boku vedení (Sharpa, Jestřába, Hurvajze, Věry a Cooka) a nám známých klubů Hochů lesní moudrosti (tj. Luňáka, Bizona a Vydry), Vyder (Markéty a Lidky) a Dimetrodonu (Myšáka a Střípka). Ovšem nechaly se tu poznat i nové tváře, a to holky ze Zlína z klubu Modré jiskry (Lucka, Soňa). Dívčí kvinteto - družinu Mauritius - doplňovala Irena z Komni z tamějšího klubu s více než podivným názvem Tábor Zelené příšery. Do nízkého počtu patnácti táborníků chybí už jen výčet členů naší družiny Dos Bosque hombre (čti: doš bosky ombre): Stegi, Vláďa, Orlík, Etien a já, Milan.

Na tábor jsme tedy přijeli s úkolem obhájit vedoucí postavení po třech základních kolech, což v konkurenci družiny Vítězů nebylo rozhodně lehké. A koneckonců, ani dívčí Mauritius nehrál podřadnou roli. Ale začněme popořádku. Po příjezdu jsme již měli usnadněnou tu věc, že jsme nemuseli stavět tábor - to již obstaral první turnus zájemců, kterého jsem se se Stegim také zúčastnil - a hned od začátku se tedy mohla rozpoutat hra. Za vítězství v závodech a soutěžích jsme postupovali po mapě Dakotské řeky. Dlouho se držely všechny družiny pohromadě, ale od poloviny tábora už pravidelně sváděli boj čelní pozici jen Vítězové a my, tedy Dos Bosque hombre. krom postupu za "obyčejné" hry jsme měli příležitost získat či něco málo ztratit při průjezdu indiánskou vesnicí za provedení úkolu, uloženého náčelníkem vesnice. Úkoly byly různé, ale jedno je spojovalo - byly zatraceně těžké a náročné. Jednou jsme měli stvořit dřevěné křesílko, jindy různé indiánské předměty a figurky z hlíny, pak složit básničku nebo dokonce upéct pod kotlíkem kuře! A přitom všem bylo dobré občas zataktizovat, neboť nás na cestě čekaly různé zrady, kterým bylo radno se vyhnout. Ale osud tomu snad chtěl a my jsme k tomu dopomohli, že se Vítězové a Divoši drželi pospolu i po průjezdu celiu mapou. Jeden z posledních dnů tábora se tedy nesl ve znamení vlastní CESTY PO DAKOTSKÉ ŘECE. S Vítězama jsme měli vyrážet současně, ale trochu jsme zaváhali, vyrazili později - a u první zprávy na hradě Mitrov jsme je zastihli už při odchodu. Těžkou hlavu jsme si z toho příliš nedělali, což bylo jen dobře a jali se v klidu pronásledovat konkurenční družinu. ovšem, jak bylo později zjištěno, ani ona nenasadla strhující tempo, takže jsme ji u studánky dohnali a o něco dále u sosny dokonce předběhli. A teprve teď se rozpoutal ostrý souboj kdo s koho a drsné řeže - běhy vodou, kopřivovými poli, po lesích a kopcích. Teprve ve falešné rokli jsme se po marném hledání srubu "usmířili" a v klidu společně došli pouť do pravé, Trenckovy rokle, kde zálesák složil své staré kosti a odkázal nám svoji pozůstalost v podobě "tomahawků" alias geologických kladívek, které jsme si poctivě rozdělili po klubech. O něco později za námi došla i děvčata, která celou cestu zvládla jen za pomoci asi tří nebo čtyř zpráv z celkového počtu dvanácti.

A pokud bych se měl vyjádřit nějak souhrnně o letošním táboru... Domnívám se, že byl lepší jak ten loňský, zejména v jednání táborníků a mezilidských vztazích vůbec. O připraveném programu můžeme říct jen to nejlepší, objevila se spousta nových her a soutěží, i když se zopakovaly hry starší a osvědčené. Tímto tedy děkujeme za hezký tábor a už se těšíme, co pro nás vedení Bobří stopy připraví pro letošní rok!

Verše naší družiny náčelníkovi Bystré voko:

Autor článku: Milan (psáno pro časopis Divoch, podzim 1995)

Vložil: Milan (30.12.2012)