Dva Divoši

Výprava na mlejn

Jelikož tato akce napadla mě, asi mi nezbyde nic jiného, než z ní také pořídit zápis...

Jak k tomu vlastně došlo? Ten, kdo mě zná víc a dýl, zná i mou slabost pro jisté věci z minulosti, zvláště pak stará povolání, řemesla našich předků, dovednosti, které se mnohdy už ztrácejí v prachu zapomnění.

Ne vše staré je špatné a skoro vždy se to dnes může zdát romantické. A tak ve mě postupem doby vyrostl obdiv  ke starým parním mašinkám - lokomotivám a vláčkům, za nimiž jsem se po zarostlých úzkokolejkách vydával slovenskými pohořími (ostatně pára táhala vlaky ještě běžně při cestě na naše první skautské tábory).

Úcta k chlapské práci a dřině vorařů, kterým jsem vždycky záviděl ty divoké peřeje našich řek, ty všechny "proudy", které zmizely nenávratně v hlubinách přehrad či regulací břehů (a které jen ve zlomcích úseků, které zbyly, teď poznávám při plavbě na své kanoi), a konečně ke kdysi tolik potřebné práci mlynáře, žijícího stále v ohrožení, že mu na jaře voda vezme kus stavení, ale i ve věčném klapotu kola a šumění řeky pod okny, plné raků, pstruhů, nezbarvené odpadem z fabrik a neotrávené chemií, splavenou z polí...

A tak, jak mohu, vracím si to kouzlo i poklid starých časů. Ne, nedělám si iluze, život byl krom toho, že nebylo kam až tak tolik spěchat jako dnes, hodně tvrdý a naplněný dřinou a  pachtěním za obživou. Bylo více nemocí, nebyla televize, ale venku v přírodě se žilo zdravěji a hlavně, lidé tam měli k sobě blíž, úctu k sobě navzájem, čas promluvit si, zazpívat si, i pomoci bližnímu...

Tož toliko úvodem. A když jsem pak, vezouce se Sharpem Vláďu z tábora k babičce zjistil, že tato sídlí na mlýně, zčásti zachovalém, neodolal jsem a za pár dní jsem se tam ještě vypravil. A když mě pak mladý mlynář Vláďa Zoubek prováděl  po stavení i poschodími mlýnice, a přitom vypovídal zasvěceně o jeho historii, skoro jako slovník naučný, či jako zkušený praktik provozu či starý pamětník zašlé mlynářské slávy, přičemž zanícené máchal rukama, ukazujíc jak to všechno kdysi fungovalo (podobně jako "pan otec" ve filmu Na samotě u lesa), prostě tak, jako kdyby to sám prožil, pamatoval klapot mlýna, či chytával sám kdysi do rukou pstruhy v dnes suchém náhonu (ač jím už přes 40 let netekla voda, co ji komunisti zastavili, a Vláďovi je teprv 14), pojal jsem nutkání  (a zvlášť po již rok starém, opakovaném pozvání jeho babičky) sem zatáhnout i další Divochy - snad by to některé mohlo také zajímat (to byla ale dlouhá věta, už ji musím ukončit, neb se mi ztrácí začátek).

I když v tom věku si člověk většinou neuvědomuje, že věci, jež jsou samozřejmostí a všedností, mohou za pár let nenávratně zmizet (jako třeba mě ten parní vlak, se kterým jsem tak rád jezdíval, když jiskry v tunelu vletující do kupé byly ještě běžnou věcí).

Ztratí se staré uličky, polozbořený dům či mohutný strom, starý mlýn i vláček s párou, peřej pod skálou... 

A tak jednou prostě už voda náhonem netekla, klapot mlýna se zastavil a utichl, a už nikdy nezazněl. A Vláďova babička vypráví:

"Stále mám pocit, jako bych slyšela klapat mlýnské složení - to neklape kolo, ale všelijaké ty převody, kolečka a hejblata, i když jsou vypojené a nevykonávají zrovna žádnou práci - tak to ve mě zanechalo silný vjem v mládí... a zvláště když se někdy v noci vzbudím... a když bylo hodně vody, úplně to v mlýnici dunělo..."

Snad na tomhle místě stával mlýn už před několika sty lety, přední část se dostavovala v půlce devatenáctého století, bydlelo se v jedné světničce, hlavní prostor byla mlýnice...

A ještě když ležíme na seně a zavíráme oči, vybavují se nám příběhy, jež nám vyprávěla, které se zde staly...

Jak v minulém století starého mlynáře zabili, protože ukrýval koně do sena, probodli ho vidlema nebo čertvíjak to bylo, to mi nějak vypadlo z paměti.

Odcházíme do říše snů a zdá se nám, jak si Vláďův prapředek kupuje los, který mu zlí kamarádi v hospodě vymění, protože na něj vyhrál. A jak to pak s ním jde z kopce, zřekne se víry, pije a prodá pole a stáje, jeho zlá žena ještě vyštve dobrého mleče...

Najendou je tu jiný výjev. Jeden sedlák, který si sem přišel za války načerno semlít - to se nesměnlo, uvidí prosklenými dveřmi k mlýnu se blížit silutety postav, podobné četníkům a skáče shora dolů do mlýnice tak, že si málem zláme hnáty a pro jistotu raděj prchá náhonem do polí....

A pak je tu Václav, skvělý mistr mlynářského řemesla, smutně hledící na protržený jez a zasypaný náhon, a poté odcházející do Nového města do Sportu vyrábět lyže. Jaká škoda jeho zlatých rukou...

A co místní vodník, pane otče, ten by ve vašem snu nebyl...?! 

Otvírám oči, kolem mě tma, kluci spí, jen jsme trochu v seně popojeli dolů z vyležených ďolíčků po úbočí hromady...

Ale... co to slyším?! Jako bych slyšel klapání mlýna, které mě zase znova uspává... Byl to sen nebo skutečnost...?

Kdo ví.... Staré příběhy se prý někdy vracejí. Duše zvonů, duše skal, duše mlýnských kol, či starých tratí, mohou prý někdy, jendou za dlouhou dobu promluvit, na chvíli ožít... 

Kokrhání kohouta zaplašilo příběhy starých časů. To je božský klid, zde na venkovské samotě, oproti shonu a ruchu města...

Za starých časů míval mlýn prý dokonce tři kola, to bývalo dříve více vody než dnes... dozvídáme se od pamětníků.

A mladý "mlynář" nám ukazuje funkci všech dochovaných přístrojů a soukolí, násypek a dopravník.

Rozkládá rukama a vysvětluje, k čemu sloužili i další poklady jeho království.

Tato pancéřovaná skříňka pochází z 15. století z hradu Mitrova. No tedy možná... Zde vidíte váhy decimálky, na které jest možno naložiti desetkráte více zboří jak závaží... Zde jest "maslosroj" novyj i staryj - dva druhy máselnice na stloukání mléka (a mlynář ukazuje jak na to a demonstruje jeho funkci). Zde medomet - dřevěná odstředivka na včelí plásty.., a postupujte dále - zde tento černý dřevěný vojnský kufr jest z války 2. světové. Patřil Václavovu bratru, který zahynul u Proseče, když nechtěl opustit raněného generála, ačkoliv mohl. a zahynul s ním v oblklíčení...

Dále jedna dřevěná káď - rozeschlá díže, mlýnek, vřetánko z kolovratu... pozor! - nepíchnout se, ať mi tu neusnete... a toto je moje maska s frňákem, se kterou turistům dělám vodníka...

Tak přece i na něj došlo. Ve stodole jsme pak ještě objevili dřevěné kolo od vozu a za ním celý žebřiňák, a zchladili své hlavy, rozpálené příjmem informací v nejdolnější místnosti - lednici, kde se uchovala i kvalitní mouka...

Loučíme se s pohostinnými obyvateli mlýna, Vláďa nás ještě kus cesty provází´...

"Tak ahoj, Vláďo... tak zas někdy na výpravě, že, che, che...!" Loučíme se upřímně, ač naše věta vyznívá tak trochu ironicky, neb Vláďa už s námi jezdí na výpravy pouze tam, kde to může spojit s rodinnou akcí ke svým příbuzným (tedy ještě tak Třebíč a dost). Trochu nás to mrzí, že s náma toho prožil tak málo, ale zřejmě mu to nechybí, jinak by se občas utrh jako za dřívějších dob, když ještě navíc hrál hokej. Mládí v určité partě se někdy nedá vrátit, to už dnes dobře vím...!

Někdy se prostě už ani podobné chvíle nevrátí. Když jednou propásneš tu možnost, tak se na některá místa s některými lidmi už nikdy člověk nepodívá...

Zapsal Jestřáb na podzim 1995 do kroniky