Dva Divoši

"Jezdíme na Ameriku a tam jsou staré opuštěné štoly - a o jedné se traduje, že ji obýval německý generál... Po válce tam šli dva kluci a jeden z nich se ustavičně vysmíval, že nevěří té pověsti o tom, že bývalý dozorce Hagen tam po smrti straší za to, co dělal lidem v dozoru v životě, a za to, že ho neměli rádi - a tak je škrtí strunou. Druhý chlapec, který v pověst o Hagenovi nevěřil, říká, že to jsou kecy!! Jdou tedy pěkně dál, chlapec se vysmívá a najednou spatří zasypanou chodbu - no nic, vrátíme se! Jdou dál a dál, druhou štolu najdou zasypanou, třetí... Od půlnoci do jedné máme rozdělenou práci s Hagenem..."

Sluníčko pěkně připaluje a naše parta se právě doplazila znavena horkem, dlouhým chozením a žízní na náměstí krále Jiřího v Kunštátu. Přicházíme od jeskyně Blanických rytířů a máme myšlenky jen na supermarket - ovšem ani zdejší Jednotou nepohrdneme a nakupujeme nejprve hory ledňáčků, pak hektolitry limonád a nakonec se dostane i na společný nákup do táborové zásobárny. Právě totiž probíhá náš první tábor v Ďolíku a my si udělali výlet za poznáním zdejších luhů a hájů. Vládíkovi sice za pár minut končí bobřík žízně, ale pod mámivou vidinou bublinek Coca-Coly na něj asi úplně zapomněl. Čekáme pak ve stínu jakéhosi památníků na autobus, který nás má odvézt do Lysic a tady další do Bedřichova, odkud je to do tábora coby dvakrát kamenem dohodil. A máme tu Stegiho, který přešlapuje na hrbolaté dlažbě náměstí a přemýšlí, jakou lumpárnu by zase provedl a co komu kde schoval. Ale nikdo teď nemá na ty jeho fóry ani pomyšlení a tak se náš paleontologodebere kus dál a okupuje trafiku čili novinový stánek. Přejede očima časopisy pro velké pány, mrkne na titulní stranu nového čísla Matřídoušky, až jeho oči uzří útlou knížečku, která nese titul: Dinoland!

Že se v řadách Dvou Divochů během uplynulých let objevilo mnoho pisálků, je záležitost poměrně známá. Že mají Divoši ve svém archívu velké množství sešitů a knih, ve kterých jsou popsána jejich setkání, schůzky, výpravy, sportovní podniky a letní tábory, je tedy nasnadě. Ale že těch kronik je vlastně od posledních březnových dnů roku 1993 do současnosti více jak třicet, překvapí i leckteré Divochy samotné.

Ale ano, tajuplný hlavolam Jana Tleskače zvaný ježek v kleci se skutečně objevil. Při velké hře "Boj o ježka v kleci" poprvé na památné výpravě do Toulovcových Maštalí. Znovu ožily v našich myšlenkách záhadné a dobrodružné příběhy z knih pana spisovatele Jaroslava Foglara Záhada hlavolamu a Stínadla se bouří, chlapci z klubu Rychlých šípů se zatajeným dechem opět pronikají přes Rozdělovačku do Stínadel, pronásledováni ziskuchtivým Bratrstvem kočičí pracky, znovu zazní tajemná a výhružná píseň Vontů beze slov. Hru "Boj o ježka v kleci" jsem potom hrál od té památné výpravy několikrát, ale na premiéru se jen tak nezapomíná. A to vlastně díky autorovi této hry Karlu Judexovi - Jestřábovi.

Touto publikací, kterou věnujeme Jestřábovi k jeho narozeninám, bychom mu zároveň chtěli poděkovat za všechno, co pro náš klub dosud udělal. A že toho nebylo málo, o tom by mohli vyprávět ti Divoši, kteří se svým podpisem k této malé gratulaci a k tomuto věnování připojili. Jestřábe, díky.

Již dávno, na jednom natáčení dokumentu o Rychlých šípech na záběrech z naší klubovny, vedoucí klubu Milan prozrazuje, že aktivní klub Divoši krom hromady akcí a záplavy praktické činnosti je též "klubem pisálků". Říká to v době, kdy zdaleka ještě nebylo napsáno vše, zdaleka toho nebylo vytvořeno tolik, co lze dnes nalézt v následujícím seznamu. Kromě kronik (kterých je počítáno na 30 (i když ne všechny jsou dopsány) to byla řada malých klubovních časopísků, tvořených jednotlivými členy klubu takřka všech generací, dále metodické, informačíní, vzkazovací či jinak tvůrčí tiskoviny či sešity, zpěvníky, kalendáře, brožury zkoušek, příležitostné výroční publikace, věstníky k velkým hrám či táborům. Pro úplnost uvádíme i publikace vzniklé v návaznosti a ve spolupráci s Bobří stopou, na jejíž činnosti i tiskovinách se někteří z Divochů různou měrou v různých dobách též často významně podíleli. Písemný odkaz doby doplňují i klubovní publikace jak z ústředí Sdružení či Bobří stopy, tak od jednotlivých, vesměs známých či spřátelených klubů. A nakonec zde naleznete i členy klubu sestavené různé sešitky kopií zajímavých výňatků, vztahujících se k činnosti klubu, někde i celé upravené publikace jiných autorů, které sloužily jako motiv k dlouhodobým hrám nebo významným výpravám či pátráním.

Soupis obsahuje názvy táborů, roky, místa, dlouhodobky či táborovky a jejich tvůrce, průběh tábora a hry, nejzajímavější příhody a události.

"... U Ženských domovů přestupuje Unkas na trolejbus. Vždycky na něj z vlečňáku ještě máváme a na prstech ukazujeme 'tři psi byli'. Co je tohle za vymoženost? Jací tři psi? To máte tak. V silvestrovském programu vyprávěl Vlasta Burian vtip o tom, jak se chtěl dostat do jakéhosi hádankářského klubu. Tam mu dali coby přijímací zkoušku rozluštit hádanku, ve které se mluvilo o třech psech. Vyprávěli jsme si ten vtip při jednom z posilvestrovských návratů z klubovny v elektrice a rozchechtaní ukazovali jsme Unkasovi ty tři psy na prstech z elektriky. A od té doby se tímto pozdravem vždycky loučíme."

Znak 11. KBS Dva Divoši se skládá z několika částí, vycházejících většinou z myšlenek Ernesta Thompsona Setona. Základem je znak lesní moudrosti. Rohy znamenají útok, štít obranu. Je tím symbolicky vyjádřena myšlenka - zdatný a připravený. Slunce, žlutě nebo zlatě zbarvené, nám připomíná radost ze života, radost z naší činnosti. Přestože ve skutečnosti každého večera zapadá za obzor, v naší mysli stále svítí a hřeje. Srnčí kopýtko, rozdělené na dvě části, symbolicky znázorňuje také první část názvu našeho klubu, číslovku dvě. Ostatně, v klubovní symbolice mělo své místo již dlouho předtím, než byl tento znak zvolen. Konečně, kapka vody je připomínkou žíznivé touhy Ernesta Thompsona setona, úvodního citátu v knize Dva divoši: "Protože jsem poznal muka žíznivé touhy, chtěl bych vyhloubit studnu, z které by i jiní mohli pít." Zároveň je tím vyjádřena i naše touha po nových, neznámých věcech, touha po poznání.

Jako každý správný klub, i Dva Divoši si během let vytvořili své klubovní symboly jako znak, pozdrav, pokřik či svůj stejnokroj. Na této stránce si některé z nich představíme.

Uvedeno pořadové číslo kroniky, období - u táborů název tábořiště a místo konání či putování, název táborové hry nebo celé dlouhodobky.popř. krajina  pouti závěrečné cesty (dále podoba kroniky, stav jejího dopsaní či zpracovanosti, správce kroniky, popř. místo uložení).

Kromě vlastních táborů, které Divoši pořádali v časech své největší slávy na rozmanitých místech naší krásné vlasti, se družina kolem vedoucího Milana účastnila také táborů Bobří stopy. Účast na nich byla podmíněna úspěchem v základní, tzv. dopisovací části dlouhodobé soutěže Bobří stopy, kdy v jednotlivých kolech od podzimních měsíců do jara bylo třeba vyhotovit správné odpovědi na otázky, udělené původně v televizním magazínu Oáza a posléze v oběžníku nebo časopisu Bobří stopou. Druhého ročníku soutěže se účastnili Milan a Tomáš Kafi ještě samostatně, do třetího ročníku soutěže pod názvem Cesta k Bobřímu jezeru již odpovídal celý klub. Divoši patřili v polovině devadesátých let k nejúspěšnějším účastníkům dlouhodobých soutěží Bobří stopy vůbec a tak se mohli jako klub zúčastnit hned několika táborů. Tady je jejich stručný výčet:

Klubovní pokřik je celý převzatý z Foglarova oddílu. Z nějakého poměrně neznámého důvodu si Divoši oblíbili tento chorál, kde se v pokřikování střídají vedoucí či jiná pověřená osoba a zbytek personálu. V průběhu léta 1994 se pak zřejmě z úst Kryštůfka Robina objevila úsměvná verze pokřiku, kdy bylo "Ripitipitip" nahrazeno de Funesovým "Piti Piti Pas" (čti: pitipitipá). V pozdějších letech byl bojový pokřik užíván družinou Divochů zejména před důležitými fotbalovými souboji na jundrovském hřišti pod Holednou.

Za klubovní barvu byla vždy považována modrá. Je to převažující barva v klubovním znaku, modrý je i šátek jako součást stejnokroje, objevovala se v barevném provedení nápisu. Modrá je dobrá!

Vlajka... Možná to vypadá zvláštně až neuvěřitelně, ale Dva Divoši nikdy neměli svou vlastní vlajku. Místo ní si ze dřeva vyřezali a vymalovali velkou placku, které se pak podle jejího tvaru a známé reklamy na jeden čistící prostředek ze začátku devadesátých let říkalo familiárně "obváček". Na výrobě březové placky se ponejvíce podíleli Milan a Kryštůfek. Nejenže oba dřevěný talířek z březového kmene vyřezali, Milan ji navíc vymaloval klubovním znakem a nápisy, které Kryštůfek následně vypájil.

Od založení klubu číslujeme všechny naše bodované podniky. Od dubna roku 1994 dostávaly své pořadové číslo i podniky dobrovolné, pracovní schůzky při vyklízení sklepů na Kopečné ulici a při úpravách klubovny. Číselná řada podniků pak rychle stoupala a není divu, že spousta nepodstatných - ovšem i významnějších akcí klubu zůstala v kronikách nezapsána. Snadno se pak v číslování podniků udála chyba: první hned mezi úvodní a druhou kronikou, kdy poslední prázdninová schůzka byla osmadvacátým podnikem od počátku klubaření a v nové kronice dostala číslo 28 i zahajovačka. Spousta chyb se pak nasekala zejména v patnácté kronice. To bylo zpočátku údobí vysokého počtu členů, kdy se klub rozdělil na dvě sekce, činný a trpný rod, kronika zůstala společná. Střídání ve psaní kroniky a velký počet rozdílných podniků přinesl první větší nepřesnosti, které pak k "dokonalosti" dovršila následná generace mladších členů od podzimu roku 1997 do jara 1998, tam je úplný zmatek v číslech. Domnívám se ovšem, že přesná statistika není zase tak důležitá, jako zážitky a příjemně strávené chvíle našeho dětství či mládí, které nám jednotlivé podniky klubu přinesly.

Za necelých dvacet let existence a fungování klubu od nejstarších generací po nejmladší členy uskutečnili Dva Divoši na tisíc podniků. V následující tabulce se pokusím o jejich stručný výpis, doplněný posléze i o akce dobrovolné a nepovinné, datem konání a účastníky podniku. Vše bude podmíněno pouze časovou rezervou pro tuto vyčerpávající statistiku a zejména, zda se mi dostanou do rukou všechny potřebné podklady, zejména kroniky z let, kdy jsem už v klubu aktivně nepůsobil.

Za trochu zvláštním názvem nehledejte nic záhadného. "O gordický uzel" je tradiční klubařská či oddílová soutěž, které se běžně říká Mistr uzlování nebo tak podobně. Ve své podstatě se jedná o zkoušku dovednosti, jak hbitě dokážete uvázat šest tradičních tábornických uzlů, u Divochů na sedm způsobů: ambulanční a škotový uzel, lodní uzel volně a lodní uzel na kůl, zkracovačku, rybářský uzel a dračí smyčku. První divošská soutěž se uskutečnila v sobotu 15. října 1994 a nejrychleji všech šest základních uzlů uvázal Milan v čase pod 28 vteřin.

Je to vlastně náročná série několika drobných úkolů připravených jedním členem, který se proto závodu neúčastní. Každý soutěžící závodí sám za sebe a s nikým si nesmí při plnění jednotlivých úkolů vypomáhat! Nejlépe teď bude, když si jeden takový ročník našeho závodu představíme, a protože mám zrovna po ruce šestou kroniku, bude to ročník druhý.

Ten byl zahájen luštěním zprávy vysílané morseovkou, která zadávala úkol spočítat Dlouhé schody nedaleko naší klubovny. Počet se měl napsat na lístek a ten, zmuchlaný, z dané mety prohodit otvorem v židli. Následovalo sčítání až šestimístných čísel, poté trefování se uzávěry od láhví do koše a přenášení zpaměti úryvku z knihy Dva divoši. Poté se vázal lodní uzel přímo na kůl a luštila šifra, která ukládala sehnat podpisy patnácti cizích lidí. Poslední sedmý úkol pak patřil mezi nejtěžší - po složení rozstříhané zprávy měli hoši donést tři různé plody nebo semena z neovocných stromů či rostlin.