Dva Divoši

Jestli si myslíte, že teď uslyšíte nějaký věci o škole a přírodních vědách, tak to jste pěkně vedle. Teď totiž bude řeč o jedné z nejhorších věcí, které jsme kdy museli podstoupit. To už nebylo jen takové přenášení věcí, jako když ještě kdysi dávno nahoře na Jiráskově třídě "přivezli zboží" a my pod Jestřábovým vedením "zachraňovali" různé užitečné krámy z domácností. Tohle byla drasťárna největšího kalibru - a to vyklízení šestnácti sklepů v domech Kopečné 31. Skutečně, už bych tohle nikdy nechtěl dělat a nikomu to ani nepřeji, ale my za to tenkrát dostali klubovnu, ve které dneska sídlíme. Jarní práce roku 1994 pak pokračovaly na podzim - a já, tenkrát už jen s Aldou a Jestřábem a za občasné pomoci Vládi, jsme opět pokračovali v té hnusné práci, kdy jsme vyklízeli další námi na jaře zaházené sklepy... A tehdy se stala jedna zajímavá příhoda, kterou si teď můžete vyslechnout...

Sluníčko pěkně připaluje a naše parta se právě doplazila znavena horkem, dlouhým chozením a žízní na náměstí krále Jiřího v Kunštátu. Přicházíme od jeskyně Blanických rytířů a máme myšlenky jen na supermarket - ovšem ani zdejší Jednotou nepohrdneme a nakupujeme nejprve hory ledňáčků, pak hektolitry limonád a nakonec se dostane i na společný nákup do táborové zásobárny. Právě totiž probíhá náš první tábor v Ďolíku a my si udělali výlet za poznáním zdejších luhů a hájů. Vládíkovi sice za pár minut končí bobřík žízně, ale pod mámivou vidinou bublinek Coca-Coly na něj asi úplně zapomněl. Čekáme pak ve stínu jakéhosi památníků na autobus, který nás má odvézt do Lysic a tady další do Bedřichova, odkud je to do tábora coby dvakrát kamenem dohodil. A máme tu Stegiho, který přešlapuje na hrbolaté dlažbě náměstí a přemýšlí, jakou lumpárnu by zase provedl a co komu kde schoval. Ale nikdo teď nemá na ty jeho fóry ani pomyšlení a tak se náš paleontologodebere kus dál a okupuje trafiku čili novinový stánek. Přejede očima časopisy pro velké pány, mrkne na titulní stranu nového čísla Matřídoušky, až jeho oči uzří útlou knížečku, která nese titul: Dinoland!

"Jezdíme na Ameriku a tam jsou staré opuštěné štoly - a o jedné se traduje, že ji obýval německý generál... Po válce tam šli dva kluci a jeden z nich se ustavičně vysmíval, že nevěří té pověsti o tom, že bývalý dozorce Hagen tam po smrti straší za to, co dělal lidem v dozoru v životě, a za to, že ho neměli rádi - a tak je škrtí strunou. Druhý chlapec, který v pověst o Hagenovi nevěřil, říká, že to jsou kecy!! Jdou tedy pěkně dál, chlapec se vysmívá a najednou spatří zasypanou chodbu - no nic, vrátíme se! Jdou dál a dál, druhou štolu najdou zasypanou, třetí... Od půlnoci do jedné máme rozdělenou práci s Hagenem..."

Den se sešel se dnem a my se máme nějak aktivněji účastnit souboje o pohár Savelly. Začínáme tradičně zmatkováním. Zapomněl jsem, kde je sraz a tak přicházím na půl devátou do klubovny, uvědomuji si to později a asi o devíti po zkoušení se dovolat Vláďovi, i po návratu Milana, který mě šel hledat, vyjíždíme. Nejdřív jedem jedním autobusem, potom druhým a stíháme do ďolíku, kde se prý bude hrát. Jsou tu již všichni, Čuta, Kolchoz, Chosé... a po rozdělení na šest družstev hrajem - tento rok hrajem všichni do poslední mrtě každý proti každému. Po sehrání dvou prvních zápasů Jestřáb s Orlíkem kamsi odešel - a přišli až po dvou zápasech, kdy už jsme měli hrát. To se mi teda moc nelíbilo - měli přijít, kdy jsme měli hrát. Básnili o jakémsi srubu. Po odehrání třetího zápasu jdeme i s pokusem nabrat vodu do láhví do onoho srubu my tři: Jestřáb, Milan, Alda. Vynášíme stůl a nesem až do lesa, kde ho schováváme, půjdem tady zpět. No nic - Jestřába nepřemluvíme. Po sehrání dalšího zápasu jdeme pro vodu do "popelárny" k paneláku nahoře. Dívali se po nás trochu divně, ale nabrali jsme.

Tábor Bobří stopy je za námi. Na tento ročník jsme přijeli tedy konečně v pořádném počtu kluků z klubu a mohli jsme se tedy po vystavění tábora směle vrhnout do boje k cestě k Bobřímu jezeru. Na tábor byli totiž pozváni všichni, kteří se umístili na lepších místech celoroční soutěže Bobří stopy. A my jsme byli mezi nimi. Už od začátku se rozvíjela cesta po mapě se svým nakresleným zálesákem, boje o dolary, které nám umožňovaly nákup potřebných věcí i postup. Tolik trochu o struktuře hry. A co lidi na tábořišti? No, dostáváme se k ožehavému problému číslo jedna: Je pravdou, že jsme si (jako náš klub) často nakvašeně říkali, že je to zas nějaká finta, když se nám něco nevyvedlo, ale častokrát jsme to říkali oprávněně. Stěžovali jsme si na ledacos - ale i na to, že nejsme podle vedení sami, že jsme si dobře všímali, že i někteří ostatní se nechovají zrovna nejlíp! A to se nám zdálo, že si toho vedení nevšímalo. Tu naši nespokojenost jsem možná zavinil trochu i já, neboť jsem "zlý jazyk", šťoural v klubu, dle Jestřába. Ale částečně to zavinila i postupující krize v klubu. Fuj, to jsem se zamyslel, pryč od zlých řádků - byly tu i zábavné a hezké chvilky, večerní ohně, posezení v týpáku zvečera, když Elka vyprávěla (díky za to!), hry atd. Milan říká, že jsme si krizi částečně jako tábor zavinili tím, že nás tam bylo přes třicet lidiček, velký počet. Je to pravda, i pro vedení to bylo těžké zvládnout, zvlášť když jsme "my vejrostci" z Divochů zahulákali. Na táboře byly i občasné návštěvy. Třeba návštěva paní povodně, která nás vytopila třetí noc po příjezdu.

Haló, haló, mám možnost vrýt něco do historie časopisu Divoch a tak tedy začnu. Prázdniny uběhly jako voda a nad krajem se již zcela - docela ujal vlády podzim. A já si mám vzpomenout trochu na tábor Divochů. Již na jaře jsme začali plánovat, zda-li se tento rok tedy konečně vydaří podnik zvaný tábor. S přílivem nové krve do našeho klubu se zdá, že se tento tábor podaří. A i když někteří nás posléze opustili (Himbajs, Stopka), tábor se již připravoval. Ne ani tak připravoval po peněžní hodnotě či věcní hodnotě, ale spíše se jezdilo na jaře a v brzkém létu na čundry pod širák a takové věci. A dne 11. července to pro nás začalo. Ten den jsme se totiž vylodili na tábořišti zvaném Ďolík a hned jsme prozkoumávali okolí tohoto krásného místečka. Po důkladném dozkoumání jsme během dne vytvořili jakž takž kostru tábora i s latrínou, která se během tří dnů stavěla dvakrát, jak nestačila. No to už je ale něco jiného.

Ano, je tu opět po roce tradični desetiboj, na který se scházíme v půl deváté na Mendláku, jako první vůbec Orlík a Aleš, Michal, Stegi a pár minut přesčas Milan. Čekáme na možné příchozí ze Svorné sedmy, přichází Jestřáb a poté nasedáme na autobus k Buffalu, kde se Desetiboj smaozřejmě odehrává. Po chvíli čekání, kdy Milan doplňuje tabulku jmény, přichází Zdeněk, kluk asi desetiletý, a můžeme začít, po vztyčení vlajky T. O. Ontario...