Dva Divoši

Ano, je tu opět po roce tradični desetiboj, na který se scházíme v půl deváté na Mendláku, jako první vůbec Orlík a Aleš, Michal, Stegi a pár minut přesčas Milan. Čekáme na možné příchozí ze Svorné sedmy, přichází Jestřáb a poté nasedáme na autobus k Buffalu, kde se Desetiboj smaozřejmě odehrává. Po chvíli čekání, kdy Milan doplňuje tabulku jmény, přichází Zdeněk, kluk asi desetiletý, a můžeme začít, po vztyčení vlajky T. O. Ontario...

Haló, haló, mám možnost vrýt něco do historie časopisu Divoch a tak tedy začnu. Prázdniny uběhly jako voda a nad krajem se již zcela - docela ujal vlády podzim. A já si mám vzpomenout trochu na tábor Divochů. Již na jaře jsme začali plánovat, zda-li se tento rok tedy konečně vydaří podnik zvaný tábor. S přílivem nové krve do našeho klubu se zdá, že se tento tábor podaří. A i když někteří nás posléze opustili (Himbajs, Stopka), tábor se již připravoval. Ne ani tak připravoval po peněžní hodnotě či věcní hodnotě, ale spíše se jezdilo na jaře a v brzkém létu na čundry pod širák a takové věci. A dne 11. července to pro nás začalo. Ten den jsme se totiž vylodili na tábořišti zvaném Ďolík a hned jsme prozkoumávali okolí tohoto krásného místečka. Po důkladném dozkoumání jsme během dne vytvořili jakž takž kostru tábora i s latrínou, která se během tří dnů stavěla dvakrát, jak nestačila. No to už je ale něco jiného.

Tábor Bobří stopy je za námi. Na tento ročník jsme přijeli tedy konečně v pořádném počtu kluků z klubu a mohli jsme se tedy po vystavění tábora směle vrhnout do boje k cestě k Bobřímu jezeru. Na tábor byli totiž pozváni všichni, kteří se umístili na lepších místech celoroční soutěže Bobří stopy. A my jsme byli mezi nimi. Už od začátku se rozvíjela cesta po mapě se svým nakresleným zálesákem, boje o dolary, které nám umožňovaly nákup potřebných věcí i postup. Tolik trochu o struktuře hry. A co lidi na tábořišti? No, dostáváme se k ožehavému problému číslo jedna: Je pravdou, že jsme si (jako náš klub) často nakvašeně říkali, že je to zas nějaká finta, když se nám něco nevyvedlo, ale častokrát jsme to říkali oprávněně. Stěžovali jsme si na ledacos - ale i na to, že nejsme podle vedení sami, že jsme si dobře všímali, že i někteří ostatní se nechovají zrovna nejlíp! A to se nám zdálo, že si toho vedení nevšímalo. Tu naši nespokojenost jsem možná zavinil trochu i já, neboť jsem "zlý jazyk", šťoural v klubu, dle Jestřába. Ale částečně to zavinila i postupující krize v klubu. Fuj, to jsem se zamyslel, pryč od zlých řádků - byly tu i zábavné a hezké chvilky, večerní ohně, posezení v týpáku zvečera, když Elka vyprávěla (díky za to!), hry atd. Milan říká, že jsme si krizi částečně jako tábor zavinili tím, že nás tam bylo přes třicet lidiček, velký počet. Je to pravda, i pro vedení to bylo těžké zvládnout, zvlášť když jsme "my vejrostci" z Divochů zahulákali. Na táboře byly i občasné návštěvy. Třeba návštěva paní povodně, která nás vytopila třetí noc po příjezdu.

Den se sešel se dnem a my se máme nějak aktivněji účastnit souboje o pohár Savelly. Začínáme tradičně zmatkováním. Zapomněl jsem, kde je sraz a tak přicházím na půl devátou do klubovny, uvědomuji si to později a asi o devíti po zkoušení se dovolat Vláďovi, i po návratu Milana, který mě šel hledat, vyjíždíme. Nejdřív jedem jedním autobusem, potom druhým a stíháme do ďolíku, kde se prý bude hrát. Jsou tu již všichni, Čuta, Kolchoz, Chosé... a po rozdělení na šest družstev hrajem - tento rok hrajem všichni do poslední mrtě každý proti každému. Po sehrání dvou prvních zápasů Jestřáb s Orlíkem kamsi odešel - a přišli až po dvou zápasech, kdy už jsme měli hrát. To se mi teda moc nelíbilo - měli přijít, kdy jsme měli hrát. Básnili o jakémsi srubu. Po odehrání třetího zápasu jdeme i s pokusem nabrat vodu do láhví do onoho srubu my tři: Jestřáb, Milan, Alda. Vynášíme stůl a nesem až do lesa, kde ho schováváme, půjdem tady zpět. No nic - Jestřába nepřemluvíme. Po sehrání dalšího zápasu jdeme pro vodu do "popelárny" k paneláku nahoře. Dívali se po nás trochu divně, ale nabrali jsme.