Dva Divoši

Tak pro začátek tu mám několik slov na vysvětlenou. Předně - dneska měla být Zahajovačka. Už jsem si zvykl, ono to tak u Divochů chodí, že Zahajovačky nemají silnou účast, ale přeci jenom mě překvapilo, když jsem tu byl sám. A to se o Zahajovačce ví už od tábora Bobří stopy, pokud na to ovšem nikdo nezapomněl. A tak, když jsem přišel a nikdo tu nebyl, vyrazili jsme do města s Jestřábem. Dnes se totiž konají oslavy úspěšného bránění Brna před švédskými vojsky. Přestože jsem tedy nazval tuto sobotu Švédskou, patřila především a hlavně oslavám našeho milovaného Brna.

Hlavní program se má odbývat na Zelňáku a Svoboďáku. Na prvně jmenovaném náměstí jsme natrefili na masu lidí, z níž čouhalo Dlouhé bidlo občansky zvané Miloš Vraspír. Byl tu i s manželkou a synkem v jedenácti letech úspěšně se dotahujícímu na výšku svých rodičů. Potkali jsme je potom ještě jednou po obchůzce na Svoboďák, kde program bohužel skončil, a návštěvě antikvariátu, který Jestřáb vyraboval od Robinsona a dalších dávných bestsellerů.

Jelikož tato akce napadla mě, asi mi nezbyde nic jiného, než z ní také pořídit zápis...

Jak k tomu vlastně došlo? Ten, kdo mě zná víc a dýl, zná i mou slabost pro jisté věci z minulosti, zvláště pak stará povolání, řemesla našich předků, dovednosti, které se mnohdy už ztrácejí v prachu zapomnění.

Ne vše staré je špatné a skoro vždy se to dnes může zdát romantické. A tak ve mě postupem doby vyrostl obdiv  ke starým parním mašinkám - lokomotivám a vláčkům, za nimiž jsem se po zarostlých úzkokolejkách vydával slovenskými pohořími (ostatně pára táhala vlaky ještě běžně při cestě na naše první skautské tábory).

Úcta k chlapské práci a dřině vorařů, kterým jsem vždycky záviděl ty divoké peřeje našich řek, ty všechny "proudy", které zmizely nenávratně v hlubinách přehrad či regulací břehů (a které jen ve zlomcích úseků, které zbyly, teď poznávám při plavbě na své kanoi), a konečně ke kdysi tolik potřebné práci mlynáře, žijícího stále v ohrožení, že mu na jaře voda vezme kus stavení, ale i ve věčném klapotu kola a šumění řeky pod okny, plné raků, pstruhů, nezbarvené odpadem z fabrik a neotrávené chemií, splavenou z polí...

A tak, jak mohu, vracím si to kouzlo i poklid starých časů. Ne, nedělám si iluze, život byl krom toho, že nebylo kam až tak tolik spěchat jako dnes, hodně tvrdý a naplněný dřinou a  pachtěním za obživou. Bylo více nemocí, nebyla televize, ale venku v přírodě se žilo zdravěji a hlavně, lidé tam měli k sobě blíž, úctu k sobě navzájem, čas promluvit si, zazpívat si, i pomoci bližnímu...