Tábor Ve stopách Chálimových
|
Poslyšte příběh událostí dávno minulých, kdy Země byla ještě mladá a čistá, ale rozpuk lidských civilizací byl již na dosah. Přesuňme se tedy o několik ticíciletí proti proudu času a nechme se opojit magickou vůní popsaného papyrusu... Chálim měl vždy pověst bystrého, nebojácného hocha. Vyrostl v nepříliš bohaté rodině. V Asuánu, jeho rodném městě, nikdy nebylo nazbyt dobře placené práce. Chálimův otec pracoval na stavbách jako dělník a matka se živila jako švadlena. Ač jim nezbývalo příliš volného času, zahrnovali svého syna všemožnou láskou a péčí. Naučili jej všemu, co sami dovedli a Chálim jim na oplátku vypomáhal, kde mohl. Daleko více se však dozvěděl a přiučil od jednoho starce, bydlícího na samém kraji města. Na setkání s ním se vždy velmi těšil. Bylo to jako malý svátek. Stařík vždy pro hocha nalezl úsměv. Rty na jeho zbrázděné tváři pokaždé vyprávěly napínavý příběh z cizích zemí, o bojích proti chetitským nájezdníkům, směnách s obchodníky z Orientu, o krásných, výstavných městech... Podroboval také chlapce různým zkouškám připravenosti. Učil je dovednostem, o kterých mnohý z nich nikdy neslyšel. Hoch dospíval, sílil, a když se naposledy zastavil u starce, ten již ležel na smrtelném loži. Při chlapcově příchodu se pokusil vstát, ale nezdařilo se mu to. "Jen v klidu ležte", oslovil ho Chálim konejšivě, "budete zase v pořádku..." "Nebudu", přerušil jej mírně stařík, "...jsem již se smrtí smířený", pravil s obvyklým úsměvem. Chálimovi bylo z té bezmoci do pláče. Tré, tak znělo starcovo jméno, však řekl: " Celý život jsem cestoval a nelituji toho, život jsem nepromarnil. Avšak slíbil jsem císaři země, sevřené dvěma řekami - Chuag che a Jang ć tiang, že mu podám zprávu o zemích, kterými jsem putoval, včetně té, ze které pocházím. Svému slibu již bohužel nemohu dostát. Ale ty ano!" překvapil Chálima. "Ty to dokážeš a vyděláš pro svou rodinu spoustu peněz!" - "Já?", opáčil Chálim. "Jak?" Poputuješ stejnými kraji, jako jsem šel já. V truhlici támhle v rohu...", ukázal znavenou rukou "...nalezneš plány. Bude to jistě nebezpečná cesta - to ostatně z mých rozprávění už víš..." To bylo naposledy, co Chálim viděl starce živého. Avšak rozhodl se splnit poslední přání zesnulého a vydal se, s požehnáním rodičů, na dalekou cestu do Káhiry... |
Celý půlrok spolu členové dvou klubů bojovali o vítězství v malých i větších hrách, které se tématicky týkaly největších staroorientálních států, Egypta, Indie a nakonec i Číny. Snažili se přitom získat co nejvíce žlutých papírových peněz Kite, aniž tušili, že ji v závěru k ničemu nebudou.
Ačkoliv se dlouhodobky průběžně účastnilo plno lidí, k samotnému závěru na táboře v Trenckově rokli došli jen čtyři. S dalšími dvěma - organizátory, nás tedy bylo Trenkárně celkem šest: Jestřáb, Čiki, Hyňas, Křeček, Zmetík a já - Vojta.
Místo pro utáboření jsme si mohli dokonce vybrat. Zůstali jsme na plácku u nejvíce zapadlého srubu, s nejvíce odpadky. Každý den jsme hráli tři až čtyři hry, které byly zdánlivě orientovány do starověké Číny, a kvůli kterým jsme (někdy i víckrát) "vybíhali" na strmý kopec, přičemž všechny padavky naprosto přesvědčivě prokázaly, že jsou padavky. Nahoře na kopci se mimo jiné nacházel i malý ovocný sad, který se velmi hodil zvláště v posedních dnech, kdy nám byl potravou už jenom cukr s cukrem. Dolů na náš kemp jsme vždy snášeli velké otepi dříví na oheň, u srubu měl však nakonec každý - díky velmi těžkému terénu - v ruce sotva dva, tři klacíky....
Hned druhý den táboření, v pondělí večer, se stalo něco, při čem by milovníci černého humoru jásali. Dnes už se asi nikdy nedozvíme, kdo pustil tehdá Hyňase k sekyrce a mě ke gulášové polívce, jisté však je, že ještě než si Hyňas stačil omotat prst obvazem, už jsem skákal po jedné noze okolo ohně s druhou nohou popálenou. Tak jsme z Hynkem dalšího dne poznali tišnovské nemocniční prostředí, včetně přilehlých obdchodů a hospod...
Tato událost však nějak víc nemohla narušit průběh tábora (i když ho trochu narušila), a všechny připravené hry a úkoly jsme dokončili celkem v pohodě. I celý tábor měl ten správný táborový nádech. Prošli jsme se Jestřábovými zkratkami, vařili placky, hráli kuličky, chodili pro vodu a dělali plno jiných zajímavých věcí. První dny jsme spali i ve srubu, protože pršelo. Škoda, že byl děravý...
Jediná věc trošku kazila táborovou atmosféru - Kondorova "pětistrunná kytara". Zahráli jsme si tak až poslední večer, poté co jJestřáb dovezl z Brna důležitou šestou strunu.
Poslední den - v sobotu, se konala Závěrečná cesta, která se zapíše do dějin našich klubů. Originální byla také tím, že ji nikdo nedokázal ukončit...
Nejprve jsme si našli mapu, podle které jsme se měli řídit. Pak jsme putovali po jednotlivých místech, kde jsme hledali zprávy s úkoly, a s odkazy na další zprávy. Každý z nás se stačil jednou i víckrát ztratit (Křeček navíc i shodit totem místní osady). Jestli vám někdo z těch, co šli na závěrečnou cestu, bude chtít o ní povídat, tak se ho zeptejte. Hlavní je, že jsme si dokázali, že některé závěrečky prostě nezvládneme...
Napsal Vojta (do Ježka na podzim 2001)