Tábor Bobří stopy: Výprava na Yucatan
Je nám líto, že musíme zrovna my psát do kroniky den, který byl pro naši odvážnou družiny Maraňon takovým zklamáním...!"
Ráno, jak už to tak na světě chodí, jsme se probudili. Všichni. Po snídani si všechny družiny dodělávaly a vylepšovaly svoje záznamy CEST ŽIVOTA. Od Maraňonu - šampionů Bobří stopy, vyrazil každý jiným směrem. Skukům do vesnice "U 15ti lednáčků" k místnímu myslivci, ostatní většinou do lesů.
U Libochůvky jsem načapal ADARHAZ, jak se tam na louce jen tak válí a hledí jen tak někam nahoru. Pochopil jsem, že na ně zbyla CESTA VZDUCHU (nebo tak nějak se to jmenovalo). Přitom ještě stačili pročítat teoretické rady z jakého zápisníku...
No ale nic, čas běžel dál a pomalu se schylovalo k obědu. Bylo to dnes poslední jídlo před velkou Výpravou na Yucatan, neboť všichni hodlali využití bezkonkurečnční nabídky cestovní kanceláře Bobří stopou:
"Yucatánský vlak se právě rozjíždí!" (něco jako byla teď televizní soutěž z Jižní Ameriky Stopa Xapatanu). "Nejnižší možné ceny, příjemné ubytování, nízkokalorická strava - to jsme teda zvědaví, co se z toho vyklube. Ale pozor, pozor, již si Jestřáb volá družiny k sobě, aby vyrážely v intervalech - podle bodíků, které je dělí od sebe v táborovém bodování - na "Velkou cestu". První vyráží Čajíčci, po nich náš Maraňon, asi 20 minut po nás Gambusíní a poslední adarhaZ.
"Maraňon, to je on, Bobří stopy šampion!!!"
Čajíčci již vyrazii, my máme ještě chviličku čas, který trávíme dopisováním Cesty lesa. A to už nás Jestřáb volá, že vyrážíme. S napětím pročítáme úvodní legendu u ohniště a dozvídáme se, že první zpráva je za Libochůvkou u totemu s květinou. A tak valíme! V pohodě jsme ji našli. Opisujeme si jakési znaky s vysvětlivkama. Další zpráva je má být u "chatrné lávky" u skály proti proudu říčky. Je to tam snad půl kilometru, a tak lehce vyklusáváme, běžíme indiánským během, ale Pírko nám nějak nestačí. Takže ho necháme na druhém břehu u skály, jak zní úkol ve zprávě. A jsou tu další znaky, namalované na kolečku ze dřeva. Jo a prý tu byl Sharp a filmoval. No raděj jsem se neohlížel...
Třetí zprávu máme hledat u dvou křížů. Tam máme pohlédnout průzorem k borovici, kde je ta zpráva. Borovice je na vysoké skále nad říčkou. Šplhám nahoru a pak signalizuji Skukůmovi a spol., že mají nasbírat 50 šišek. Jen seběhnu dolů a hoši už mají ty šišky zase rozházený. Tak jich sebereme zpět už jen asi 20 a spěcháme dál. Dost jsme se tady totiž zdrželi a vůbec se nám to zdálo nějaké zmatené. Jak jsme se dozvěděli později, stejně jako my i ostatní nebrali ty šišky (alespoň ne všechny) s sebou...
Konečně jsme u srubu! V muži zahaleném kabátem a kloboukem poznáváme šíleného Hurvajze. Teda naopak: v šílem muži rozpoznáváme Hurvajze. Máme ho trefit těma šiškama. Tak jsme ho trefili. Bohužel nám to trvalo tak dlouho, že nás doháněla další družina...
Od Hurvajze dostáváme návod k další cestě a zpátky Pírka! Další zpráva je pod viaduktem. Máme poskládat hada z destičkek, co jsme našli v krabičce, a když je obrátíme (ty destičky s hadem), uvidíme název kytky, co máme najít. Mateřídouška...
A v patách nám jsou Gambusíni. U studánky u Rodrigovy skály je další zastavka. Trošku jsme zmatkovali, ale nakonec jsme to našli. Šiškama, co nám zbyly, se máme trefit do žlutého kolečka. Máme už jen asi 3 šišky, naštěstí to Skukům trefil na první ránu!
Zpráva číslo nevím kolik je hned za říčkou Haldou. To už nás však všechny dohání i adarhaZ ú. a. Kousek dál máme do nádrže hodit pár drobných, u totemu se poklonit a pomodlit, a najít kameny ve vodě. Kameny mají opět ony tajemné znaky, co byly na začátku a pak u všech zpráv. Tak to vyluštíme, jenže máme jaksi špatný slovosled. Stejně tak i ostatní družiny. Pátráme tedy v okolí skalek po nějakým strážci, ale nic...! Hledají všichni, - Maraňon, Gambusíni, adarhaZ, ale pořád nic. Jen Skukům do nás hustí: "To není 200 kroků - to bude dál..." ale nikdo z naší družiny mu po jistých zmatcích (které způsobil naší družině v předchozích dnech), už moc nevěří. No dobrá, nakonec to přeměříme - a skutečně - do dvoustovky ještě zbejvá několik desítek kroků. Podezřelé ticho, a žádný strážce tu ale nikde není. "A kde jsou ostatní?!"
Jdeme po cestě ještě dál a po 30 krocích konečně... tamhle nahoře sedí ten "indiánský strážce"! - Uspáváme ho mateřídouškou a hledáme... a nacházíme každý hlavu mayského bůžka a závěrečná slova o nalezeném pokladu...
"Maraňon, to je on, Bobří stopy šampion!" ozve se náhle sborově ze skal za našimi zády, od ostatních družin.
No jo, tak Maraňon to nakonec projel! Jsme poslední. Ale ani nám to moc nevadí. Důležitější jsou přece zážitky z cesty a poznání, že nejde o vítězství...
Společně s dalšími dvěma družinami se vracíme v družném hovoru do tábora (za občasného skandovaní některých rádobyvtipálků parafráze na naše skvělé optimistické heslo ve znění: "Maraňon pobuda - Bobří stopy ostuda!"), kde nacházíme vítěznou družinu Rozsvícený čaj... Večeře a konec dne.
Zapsal Milan do táborové kroniky Bobří stopy v létě 1993
|
Závěrečné poselství na Yucatanu Buď pozdraven poutníku, na své dlouhé cestě. Tato listina a soška broznového bůžka Mayů, kterou jsi nalezl na své pouti po stopách Výpravy na Yucatan, ti náleží jako odměna za tvé snažení. Snad už dnes, když jsi poznal, že je možno prožít střípky příběhu, které nacházíme v kníhách našeho oblíbeného pana spisovatele, jsi pochopil, že není důležité vítězství, ale jít ke svému cíli, blížit se svým ideálům a vzorům. Snažit se uskutečňovat kousek svých dětských snů a nepospíchat do světa dospělých, dokud slyšíš tu píseň, dokud tě dálky volají a tvé srdce touží po dobrodružství. Nepromarni duben svého života! Zavírá se poslední příběh z knih staré truhlice. Ani vy nezestárnete jako hoši v nich, budete stále takoví v kronikách z časů, kdy jste šli Bobří stopou. Naše kroky se rozejdou, ale v každém snad navždy zůstane kousek vzpomínek na cesty přírodou, kouzlo zálesáctví, hloubku lesní moudrosti a netušenou pravdivost foglarovských příběhů. Pro toho, kdo bude chtít, nic nekončí. Půjde dál cestou přátelství, cti a hledání nových dobrodružství. Někomu se i poštěstí stát se dalším hochům a děvčatům tím jejich Rikitanem. Bude předávat to dávné poselství novému mládí, už bůhví kolikáte generaci. Věčné tuláky čekají stezky pod modrou klenbou nebe, písně za úplňku se rozletí do kraje a v lesích zas zazáří ohňů jas... |