Dva Divoši

Tábor Bobří stopy je za námi. Na tento ročník jsme přijeli tedy konečně v pořádném počtu kluků z klubu a mohli jsme se tedy po vystavění tábora směle vrhnout do boje k cestě k Bobřímu jezeru. Na tábor byli totiž pozváni všichni, kteří se umístili na lepších místech celoroční soutěže Bobří stopy. A my jsme byli mezi nimi. Už od začátku se rozvíjela cesta po mapě se svým nakresleným zálesákem, boje o dolary, které nám umožňovaly nákup potřebných věcí i postup. Tolik trochu o struktuře hry. A co lidi na tábořišti? No, dostáváme se k ožehavému problému číslo jedna: Je pravdou, že jsme si (jako náš klub) často nakvašeně říkali, že je to zas nějaká finta, když se nám něco nevyvedlo, ale častokrát jsme to říkali oprávněně. Stěžovali jsme si na ledacos - ale i na to, že nejsme podle vedení sami, že jsme si dobře všímali, že i někteří ostatní se nechovají zrovna nejlíp! A to se nám zdálo, že si toho vedení nevšímalo. Tu naši nespokojenost jsem možná zavinil trochu i já, neboť jsem "zlý jazyk", šťoural v klubu, dle Jestřába. Ale částečně to zavinila i postupující krize v klubu. Fuj, to jsem se zamyslel, pryč od zlých řádků - byly tu i zábavné a hezké chvilky, večerní ohně, posezení v týpáku zvečera, když Elka vyprávěla (díky za to!), hry atd. Milan říká, že jsme si krizi částečně jako tábor zavinili tím, že nás tam bylo přes třicet lidiček, velký počet. Je to pravda, i pro vedení to bylo těžké zvládnout, zvlášť když jsme "my vejrostci" z Divochů zahulákali. Na táboře byly i občasné návštěvy. Třeba návštěva paní povodně, která nás vytopila třetí noc po příjezdu.